Zamířil jsem ze sídliště přes les do kutilské velkoprodejny. Vyndal jsem si sluchátka z uší, abych slyšel zvuky a ruchy přírody. Zatím ale vše přehlušovala hlasitá hudba z přilehlého tenisového kurtu. Zpěváčci i vítr se snažil a já mezitím plul lesem. Myslel jsem na I. G., který nás cestou ze Šabatonu v Děčíně seznámil.

Šalom miláčku,
díky moc za mail. Už jsem myslel, ze jsi na mě úplně zapomněla. Dneska jsem byl na Václaváku v petičním stánku Ne základnám.

Plán byl vyrazit v neděli na Týden židovské kultury v Holešově. Plán dostal trhlinu. A. se musela ještě podívat domů pro krém a sešít šaty. Jeli jsem až v pondělí a tak jsme přišli o ukázku židovské svatby, ale snad si ji stejně brzo užijeme (jedna se má brzy konat v naší oblíbené komunitě a jsme zváni dělat minjan). Jako minulý rok jsme jeli vlakem a cesta nestojí skoro za zmínku. Poprvé jsem A. řekl „miluju tě“. Už jsem jí to chtěl dlouho říct. Někdy se mi věci, které dlouho plánuji, prostě nedaří ani vyslovit. A tak to přišlo jako citový argument v jedné z našich nekonečných malých hádek, které snad stírají ty třecí plochy, které mezi námi ještě jsou.

Cestuji metrem a jako obvykle, když spatřím volné místo, chci si sednout. Koukám ale, že ten člověk, který sedí na jedné ze sedaček je nejspíše nácek. Říkám si, nebudu se přece bát si sednout proti němu. Nechci, aby mi někdo zmenšoval mé možnosti. Ale líbí se mi, že „s ním“ nikdo sedět nechce, ač většina sedaček je obsazena. Na krátko si sice k němu sedne žena ve středních letech, ale pak další stanici jde pryč.

Moje kaše se začíná vařit vždy stejně. Hrnec se ohřívá a budoucí kaše v něm také. Mléko přechází do varu. Krupice postupně zahušťuje oslazené vroucí mléko. Míchám tu krásnou strukturu a přemýšlím, vyčkávám na dobu kdy by se měl hrnec z ohně sundat a kaše sníst. Já se však prostě jednoduše nemůžu rozhodnout, zda už ta moje kaše je hotová. Už voní a jak krásně, můj nos je jí plný. Sliny se zbíhají. Mozek a nejen on se už tak těší. Ale ach ty pochybnosti – našeptávají – nebude někdy vonět víc? Hmm, co když? A tak můj budík tiká, tiká do prázdné kuchyně. Zazvoní již? Ještě nezazvonil a tak se moje kaše pálí až i já to cítím. Vypínám svůj sporák a moje kaše zas chladne. A já pak ještě dlouho vzpomínám na tu krásnou vůni a na její strukturu, když jsem ji tak opatrně míchal.

V čekárně. Přicházím a lidé, kteří šli přede mnou už od tramvaje stojí se mnou „u příjmu“. Mluví a je vnímám jen zpola. Co mám asi říct já? Čekám, až ty dva lidé vyřídí své. Stojím nad sestrou, nad ní. Ona: Dobrý den. Dobrý den.

Naplněn adrenalinem jsem se 29. chešvanu s F. vydal na blokádu židovského města před zakázaným pochodem neonacistů.